Vnitřní a vnější styly. Bojový sport a bojové umění. Chen taiji a Yang taiji. Jak se v té terminologii vyznat, když je to jen velmi zdánlivě organizovaný chaos? Pár užitečných rad najdete níže.
Mnoho z Vás se cvičení zabývá do hloubky a hledá další cesty, jak se vzdělávat. Často však čelíte širokému spektru termínů a označení, ve kterých je zpropadeně náročné se vyznat. Jak na to? Existuje nějaké členění bojových umění? Může něco pomoci mé orientaci?
Odpověď je jednoduchá. Existuje nepřeberné množství bojových umění a dle úhlu pohledu je můžeme členit do různých skupin skoro do nekonečna. Základní členění bojových umění (ano, taiji opravdu je – kromě jiného – i bojové umění) najdete v článku níže. Věřím, že pro Vás bude přínosný.
Nejprve velmi obecně Bojová umění je široký pojem a z pohledu lokalit, ze kterých pocházejí, je můžeme členit například na Evropská (šerm, zápas Řecko-římský atd. ) a Asijská. V tomto případě řadíme taiji samozřejmě do asijských bojových umění. Asijská bojová umění dle místa vzniku dále můžeme členit například na:
Japonská (karate, kendo, kjudo)
Korejská (Taekwondo ITF a WTF)
Thajská (Thajský box, Muithai atd.
Vietnamská
Čínská (Wushu/Kungfu – shaolin, taiji, hungkar atd.).
Čínská bojová umění
Taiji patří mezí čínská bojová umění a proto se dále budeme soustředit blíže pouze na tuto, bezesporu i tak velmi širokou, skupinu.
Členění dle lokality
Čínská bojová umění dle lokality můžeme ještě členit na severní a jižní styly. Obyvatelé severu museli čelit nájezdům kočovných nomádů a proto jsou součástí severních stylů bojových umění vysoké skoky a různé kopy. Naopak na jihu se museli často potýkat s úzkými uličkami a tomu jsou uzpůsobeny i různé techniky – není zde tolik vysokých kopů, naopak techniky a chvaty horní části těla jsou velmi propracované a uzpůsobené stísněným podmínkám pro pohyb a boj.
Členění podle způsobu předání
Kromě místa vzniku můžeme na čínská bojová umění nahlížet i z pohledu způsobu předání, kdy je členíme na chrámové a rodinné. Rodinné styly se předávaly v rámci rodiny (obvykle jedna vesnice) z otce na syna (ano, ženy se tou dobou z praktických důvodů bojová umění neučily). Příkladem může být právě „naše“ Chen Taiji, kde označení Chen je právě jméno rodiny, odkud pochází. Naopak v chrámových stylech docházelo k předání v rámci chrámů, nikoliv v rámci rodin. Nejznámějším chrámovým bojovým uměním je nejspíše Shaolin (bojové umění k jehož předání docházelo právě v rámci kláštera Šaolin/Shaolin). Je známo, že mniši zde museli podstoupit velmi náročný fyzický i psychický trénink, aby dosáhli kýžených kvalit a dovedností.
Členění dle filosofického pozadí
Z pohledu filosofie, můžeme čínská bojová umění dělit mezi taoistická a budhistická. Taiji vychází z dálně východního myšlenkového směru taoismu. Oproti tomu mezi budhistická bojová umění se řadí například již zmíněné bojové umění z kláštera Shaolin.
Členění dle doby vzniku (a uplatnění)
Podle doby, ve které bojová umění vznikla, a ruku v ruce s významem jejich využití, můžeme členit čínská bojová umění na tradiční a moderní. Tradiční bojová umění se zrodila v ruchu a komplikovanosti čínských dějin zmítaných četnými válkami. Sloužila pro potřebu ochrany a obrany vesnic, obydlí, rodiny či zásob, případně v některých případech k uzurpování moci nad určitým územím. Kultivována a rozvíjena byla samozřejmě i v rámci početné armády, která musela chránit obrovské území. Moderní bojová umění jsou naopak výsledkem moderní doby, zejména posledních dekád. Jsou založena na ladných pohybech a široké škále povinných prvků a skoků. Neslouží již k obraně, nýbrž jako závodní sportovní disciplína - s výrazně menším důrazem na bojové aplikace a naopak s důrazem na povinné bodované prvky. U většiny stylů a sestav v moderním wushu je proto velmi těžké identifikovat jakékoliv případné bojové aplikace. Pro tradiční čínská bojová umění často používáme označení kungfu a pro moderní se používají alternativní označení wushu, či sportovní kungfu.
Vnitřní a vnější styly
Vnitřní a vnější styly bojových umění, aneb to nejbláznivější nakonec. Ti, kteří se cvičení věnují hlouběji, člení čínská bojová umění tzv. na vnitřní a vnější. Členění se v tomto případě opírá o způsob, jakým pracují s energií a to nejen tou vnitřní, ale i vnější – v případě bojových umění totiž není jen energie kterou přijímáme dýcháním, ale i energie našeho protivníka, se kterou se nějakým způsobem setkáváme. Ať již hovoříme o vnějších či vnitřních stylech bojových umění, je dobré mít na paměti, že i každý vnější styl má v sobě kousek vnitřního a zase naopak. Obecně však platí níže zmíněné: Tzv. vnější školy (styly) užívají ve svém bojovém systému hlavně tvrdost, jsou velmi přímočaré a přímočaře konfrontují vlastní silou sílu protivníka. Opírají se o rychlost, dynamiku a sílua jednodušší přímočarosti, opřené o sílu – atributy nezvydné pro to, abychom mohli vládnout svému fyzickému tělu. Velmi často se jedná o bojová umění budhistická (Shaolin, bojové umění y oblasti E-mei shan).
Z tohoto úhlu pohledu byla protikladem k vnějším stylům bojových umění vnitřní bojová umění. Jednalo se zejména o taoistická bojová umění. Pro techniky vnitřních bojových umění je sice nezbytné znát a kontrolovat vlastní tělo, zároveň je však trénink více orientován na rozvoj citu, vnímání soupeře a jeho energie. Nezbytným prvkem je ovládnutí citu pro směr a rozsah přicházející síly protivníka v boji. Vznikly jako protiklad k vnějším bojovým uměním.
Výše je sice jen základní kostra, osnova. Věřím však, že může krásně posloužit jako opěrný bod pro další studium, pokud budete chtít, či jen jako rozšíření znalostí.
Marti
PS: Chtěli byste článek na nějaké téma? Dejte mi vědět na Vašem tréninku a ráda zahrnu další témata!