• YouTube Social  Icon
  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

"Věnujte lásku a energii sami sobě, jen pak ji můžete šířit dál. Čas je to nejcennější co máte, nezapomeňte si ho kousek nechat sami pro sebe."

Tel: +420 737 620 428

© 2019 by Martina Taiji. Proudly created with Wix.com

  • MartinaTaiji

Z deníku Tchaj-ťistky: První závody v Číně - rok 2009

Updated: Jun 22, 2019

Největší akce v taijiquan. Pro mne první takového rozměru. A v Číně. Nikdo nic neočekával a tak se nebylo čeho bát, ale přesto - když nejde vše podle plánu, o příběh k vyprávění je rázem postaráno.

Bamboo forest - shooting in 2009

Píše se leden roku 2009 a mé teprve sedmnáctileté já je skálopevně přesvědčeno, že veškeré své dosavadní úspory (a keště dost navrch) utratí za studijní pobyt v Číně. Musím tam jet, vím to. Je to můj sen, druhým pololetím školou proplouvám - hlavně abych nemusela v létě zůstat kvůli něčemu v Praze. Nevnímám žádná rizika a vidím jen "svou cestu do Číny".

"Největší výhodou prvních závodů je fakt, že nemáte co ztratit a nikdo nic moc neočekává. Na druhou stranu, pokud je Vám teprve 17 a cizí jazyky neovládáte, závody nejsou v ČR, také vše může nabrat úplně jiný rozměr..."

Mám veliké štěstí, že mám rodinu, která mne na mojí vysněné cestě podporuje a tak jsem na svou první cestu do Číny opravdu mohla odcestovat. Dnes je to běžné, ale v roce 2009 jsem byla jedna z mála ve svém věku, kdo cestoval tak daleko. Naštěstí jsem s sebou měla trenéra a celou skupinu taijistů. Společně jsme celý měsíc v Číně procvičili a zůčastnili se i závodů.

Jiaozuo international exchange competition 2009


Největší soutěž v taijiquan na světě je pravděpodobně ta v JiaoZuo. Množství lidí je tu nepředstavitelné, v kategorii má člověk klidně i 100 a více závodníků. Pro mě to byla třetí mezinárodní akce, ale první takového rozměru. Nevěděla jsem, co čekat. S mámou jsme několik nocí před odletem louskali pravidla v angličtině a doufaly, že jim rozumíme alespoň z části.

Nebylo jasné, zda smíme mít nášivku na oblecích a proto jsem měla draka vyšitého od mamky odpáraního z obleku a vezla jsem ho v batohu separátně s tím, že ho - pokud mi to dovolí - našiji na záda obleku.

Jen na závodech najednou nebylo koho se zeptat a situaci neprospělo ani to, že jsem neuměla ani slovo čínsky. Takže smůla... Co teď? Uvědomovala jsem si, že si přeji, aby se mi vše povedlo jak nejlépe budu umět a bála jsem se, že udělám ostudu trenérovi. Na druhou stranu jsem si ale uvědomovala, že jsou to mé první velké závody a nemám co ztratit. Naneštěstí jsem si situaci zpestřila tím, že jsem nebyla plnoletá - a pořád jsem s sebou všude kromě pasu tahala i hafo lejster o tom, že opravdu moji rodiče souhlasí s vycestováním (bylo to děsně těžký!!!!). K tomu jsem mluvila hodně špatně Anglicky - byla jsem tou dobou totiž zarytý Němčinář. Čínsky jsem neuměla ani počítat. Bezva.


Nikoho nápomocného jsem nenašla. Tak jsem se nakonec rozhodla, že draka si na oblek prosě přišiju a hotovo! Budu ho mít pro štěstí i kdybych za to měla dostat penalizaci!


Rychlé dodělávky


V době, kdy jsem se rozhodla mi do startu zbývalo přibližně 15 hodin. Celá naše cestovatelská skupinka, která se najednou z "čista jasna" ocitla na jedněch z největších závodů v taijiquan vůbec, začala propadat panice. V záchvěvu snahy o alespoň nějaký spánek jsme se rozhodli pro improvizované setkání na hotelové chodbě mezi našimi pokoji.

Neváhala jsem ani vteřinu a mezitím, co se někteří z našeho týmu uklidňovali alkoholickými likéry, já vytáhla oblek a šití. Snažili jsme se všemožně odlehčit atmosféru, ve které by se napětí dalo krájet, alespoň nějakými vtípky. Bylo mi jasné, že pokud chci druhý den závodit s milovaným drakem na zádech, musím využít veškeré své koncentrace na šítí, jinak nemám šanci to stihnout.


Málem žádný spánek


Seděla jsem na zemi v hotelové chodbě, před sebou jsem měla sněhově bílý oblek na taiji s růžovým lemováním. Byl to vůbec úplně první oblek, který jsem kdy měla. Ušila mi ho máma na první závody a i když mi už není, mám ho stále schovaný.

Křečovitě jsem v pravé ruce svírala jehlu s navlečenou nití, vedle sebe jsem měla položenou krabičku se špendlíky a horlivě jsem přišívala draka, vyšitého z flitrů na záda obleku.. Spěchala jsem jak jen to šlo, ale nemohla jsem to odfláknout. Čas byl s bídou na jeden pokus a já věděla, že to prostě musí vyjít. Hodiny ubíhaly a já pomalu propadala panice - potřebuju víc času!

Ručička hodin se pomalu přehoupla přes půlnoc, všichni už byli unavení a konverzace postupně uvadala. Jenže já měla stále pouze polovinu draka. Ráno jsme vstávali v šest, takže abych si ráno přivstala a vše dodělala bylo naprosto nereálné. Musela jsem teď. A druhý den na start. Nejsem ale holka co se snadno vzdává a nakonec, asi okolo druhé ráno a po pěti hodinách práce, jsem udělala poslední steh a našila draka na oblek. Byla to obrovská úleva. Ovšem trochu předčasná.


Proklatý koberec


Všichni se postupně začali rozcházet do svých pokojů. Pečlivě jsem uklidila jehlu i všechny špendlíky a rychle jsem zvedla oblek. K mému obrovskéu překvapení se však ani nehnul. Vzala jsem za něj podruhé, ale opět nic. "Co se to děje?" ptala jsem se sama sebe. Najednou mi to však došlo. Vždyť já jsem draka nepřišila jen k obleku, ale i ke koberci! Polil mě studený pot a měla jsem najednou v krvi tolik adrenalinu, že jsem se sama divila. Nevěděla jsem, co mám dělat a chtělo se mi brečet. S ohledem na čas jsem věděla, že další pokus ani náhodou nemám.

Všichni se smáli, ano situace to opravdu byla komická, ale mně do smíchu nebylo. Cítila jsem, jak se mi zalévají oči slzama.... Byla jsem bezradná. Překvapivě mě zachránil kamarádův vtípek "Haha, tak to budeš muset ten koberec nosit na zádech, to ti ale bude děsný vedro!".

No jo, vždyť já ten koberec mohu klidně ustřihnout! I přes veškerý pocit provinění, který jsem cítila, jsem opravdu několika šikovnými tahy asi za deset minut ostříhala koberec tak, že jsem si mohla oblek odnést na pokoj. To byla úleva, okamžitě jsem ho pověsila na ramínko, jako by to byla ta nejsvětější věc, jakou jsem kdy měla a položila jsem vedle něj tygra, kterého jsem měla s sebou pro štěstí.

Rychle jsem vyběhla z pokoje a opatrně ostříhala koberec tak, aby zásah do něj byl co nejméně patrný a vrátila se do postele. Věděla jsem, že musím spát rychle.


Závěrem?


Ráno jsem byla unavená, ale hrdá na to, že jsem to zvládla. Že jsem se postavila všem překážkám a našla cestu jak přes ně. A pokud si říkáte, jak ten den asi dopadly závody, tak jsem ten den v konkurenci asi 45 taijistů z celého světa (ale bez Číny) vyhrála. A co víc, kromě několika rozhovorů pro čínskou televizi, gratulaci od Radka, mého učitele, i velmistra Zhu TianCai, jsem byla vybrána abych vystupovala na závěrečné exhibici.


Krásně si užijte video z exhibice a nezapomeňte kouknout na dráčka na mých zádech. Teď už víte, jaké úsilí bylo schováno za tím, aby tam vůbec byl.


Vaše Marti Taiji

#taijiquan #wushu #jiazuo2009 #martinataiji